Jak nám setkání s Vodníkem připomnělo, že nám tady nic nepatří, aneb pokory není nikdy dost

Už je to zhruba dva měsíce, co intenzivně jezdíme na chalupu do předhůří Železných hor. Jsme tady v takové útulné chaloupce, kterou jsme si hodně oblíbili. Od začátku jsem vnímala Ducha chaloupky, ale nikdy jsem tady neměla špatný pocit, nebo strach.

Až to pondělí, když jsme zase přijeli, šla jsem večer na dvůr, a jak jsem se vracela zpátky, cestou kolem jezírka, které zrovna ten den začal Jiřík čistit, ucítila jsem takový těžký pocit, jakoby mě něco doslova zahnalo zpátky do domu. Nedávala jsem tomu velkou pozornost, jen jsem byla zaskočena, protože jsem věděla, že je to něco "nového", a určitě to tady předtím nebylo. Jenže když bydlíte ve starém domě, tak se tohle prostě občas stává, a mě ani za nic nenapadlo, že to je jen začátek výjimečného setkání.

Abych tento příběh popsala co nejvíce do detailů, Jiřík čistil dvě jezírka, od pondělí do středy, jedno je docela velké, jeho dno vypadá jako vana, a druhé je menší. Obě dvě se léta nečistila, a byly v nich nánosy zapáchajícího shnilého listí, plísně, bahno, prostě humus. Ve středu, kdy je dočistil, k nám zrovna večer přišla Kačenka.

To je dušička, u které víte, že je všechno tak jak má být. Jedno z takových těch setkání, které vám ovlivní život. <3 Je narozena o den dřív než já, a o šest let později, řekla bych, že máme docela dost podobnou energii, a našly jsme mezi sebou tolik synchronicity, že jsme se tomu potom už úplně smály. Ten večer jsme měly holčičí sedánek, při kterém mě Kačka tetovala. Když už bylo docela pozdě, šli jsme se i s Jiříčkem protáhnout ven, Kačka si ještě odběhla na toaletu a přišla s tím, že máme ve vaně nějakého vodního démona (mluvíme o jemnohmotných bytostech, fyzicky tam nebyl :-)), a že má vyděšený výraz. Hned mě napadlo, že to bude vodník, a že ho určitě Jiřík probudil, když čistil jezírko. Najednou jsme obě měly husí kůži, a bylo nám jasné, že je s námi před domem, chvilku to trvalo a potom se přesunul do druhého jezírka v zahradě, kam čůrkem dotéká voda nepřetržitě. Jiřík se mu šel omluvit, a my jsme začaly pátrat. Informace k nám přicházely samy, vodník je z rybníka ze Starého Dvora, který koupil nějaký pán, co nemá moc dobré úmysly, a tak se bytostem v jeho revíru moc nedaří. Maminka od Kačenky to tady zná jak svoje boty, a tak hned věděla o rybníku, kde by vodníkovi bylo zase dobře. Všechno jsme mu to řekly a cítily, že už u nás není, že se přemístil, snad tam, kde bude v bezpečí a nebo se s ním třeba zase potkáme.

Mělo to pro nás veliké ponaučení, a to, že i v plastovém zahradním jezírku může být vodník, a že je potřeba se vždy slušně zeptat. Protože nám nakonec opravdu nepatří ani ta voda v jezírku, a tak je důležité nepřestávat myslet na pokoru a vážit se prostoru, který tady všichni společně sdílíme.

Mějte se všichni moc hezky a užívejte konec léta,

S láskou,

Bau