Jak si jedna žena mění život aneb zemři dříve nežli zemřeš

Chci s vámi sdílet jednu skvělou zkušenost, která není jenom má, ale i mé klientky. Tato Víla, (klientka chce zůstat v anonymitě, a tak ji takhle budu v tomto článku říkat) již v mládí trpěla benigním paroxysmálním polohovým vertigem. Znamená to, že se opakují krátké závratě, hlavně při změně polohy těla.

„Ve vnitřním uchu se nacházejí tři kanálky, každý z nich reaguje na rotaci hlavy v různých směrech. Jejich správná funkce umožňuje zafixovat zrak na určitý bod, když se pohybujeme. Díky tomu dokážeme například při chůzi přečíst nápis na ceduli. Do těchto kanálků se mohou dostat otolity, neboli krystalky uhličitanu vápenatého. Problém nastává, když při pohybu hlavou dráždí vláskové buňky, což pacient pociťuje jako intenzivní krátkodobou závrať a motání hlavy.“

(zdroj pardubice.rozhlas.cz)

Situace se u ní tak vystupňovala, že dostala doslova paniku lehnout si na záda. Již více jak tři roky spí v sedě. Jakmile si má lehnout, začně jí rychle bušit srdce, dostane panické ataky, někdy ji natolik přemůžou, že má strach o život.

Naše první setkání bylo velice intenzivní, Víla konečně našla někoho, kdo ji přijme na masáž,

i když nemůže ležet. Vymyslely jsme si prostě takovou polohu, aby byla spokojená a mohla si i tak masáž maximálně užít. Tím, že se při masáži a muzikoterapii hodně uvolnila, tak dostala první nakopnutí. Spadl z ní větší stres, a otevřely se jí nové vhledy. To totiž nějak tak cítím, že mám dělat

- co nejvíce ji podpořit, protože nic jiného člověk na své cestě nepotřebuje od druhých slyšet. Při druhé návštěvě zářila jako sluníčko, a já byla vděčná, že se nám společně daří najít cestu, jak s těmito strachy pomalu pracovat. Chci s vámi sdílet i její pohled na tuhle situaci.

„Ahoj Barunko, víš, chci tomu obrovskému traumatu dát na prdel… a už teď vím, že to dokážu. Když jsem přišla k tobě poprvé, tak jsem tak nakoplá nebyla. Vždyť já přeci ovlivňuji myšlení :D :D :D (ne ono mě) – já to vím, ale stále si to musím připomínat, jak prosté a jednoduché. Všechno mi to docvakuje, a přesto často vrací do stavů, že to nemůžu nikdy zvládnout. Když jsem si uvědomila, že nemusím, ale jestli budu chtít, tak můžu, tak se vše dělá jednodušeji. Při mluveném videu (to, co jsem ti poslala), ve kterém jsem byla totálně na dně, srdce vyrvané z těla, jsem mluvila o tom, že na mě všichni se*ou, a proto je mi to jedno, zkusím to. Lehla jsem si na záda, jen na malý polštářek, který jsem po sléze taky dala pryč, a tam jsem si uvědomila, jak je omezující pořád něco držet, a nejdůležitější držet sebe samu. Otevřelo se mi tehdy několik vnitřních témat k osobnímu rozvoji. Děkuji, že mě lehce a trpělivě vedeš po této cestě, která mě léčí snad z každého konce duše, těla i mysli. <3 “

Víte, já vím, že to samozřejmě zvládne, má velké odhodlání a odvahu. A já jsem šťastná, že to můžeme takhle sdílet, protože jsem si jistá, že tohle téma zarezonuje s více lidmi, kteří na své cestě životem řeší podobná témata, třeba nemají polohové vertigo, ale potřebují dodat odvahy, a ujistit, že to všechno zvládnou.

Ve videu, o kterém Víla mluví, jde o to, že došla do takového bodu, kdy se cítila tolik sama,

a tak bezmocně, že si prostě lehla, řekla si, že už nemůže nic ztratit, a tak mohla umřít, dostala odvahu lehnout si na záda, na kterých přes tři roky neležela. A to je přesně to, že využila tohoto momentu nejlépe jak mohla. >>Zemři dříve, nežli zemřeš.<< V tomto momentu si začneme uvědomovat,

že to opravdu vlastně není tak hrozné, jak jsme si mysleli. <3

A to je pro dnešek všechno z tohoto příběhu, třeba zase někdy <3

S láskou,

Vaše Bau