Přes překážky ke hvězdám aneb když nejde o život, jde o hovno !

Dnes se mám chuť rozepsat o svých pocitech a myšlenkách.

Už je to měsíc, co tak nějak vědomě trénuju svou mysl. Chci se zbavit starých nefungujících vzorců a vůbec takových těch myšlenek, co člověka tahají dolů. Dostat se do bodu, kdy už vím, že jsem na to připravená a mohu s tím něco udělat trvalo zhruba tři, čtyři roky. Do té doby jsem si prošla všemi těmi zkušenostmi, kterými jsem si projít musela, a za které jsem nakonec velice vděčná. Nic nejde urychlit, a když něco urychlíme, tak se nám to vrátí zase jinde. Tomu opravdu věřím a vidím, že to tak prostě funguje.

Když se nad tím teď zamyslím, tak prapůvodní začátky nějakého sebeuvědomění byly nejdůležitější zhruba před čtyřmi lety po rozchodu s Damiánem. Už delší dobu jsem věděla, že vztah, který spolu máme není úplný ideál, a že to tak nechci. Samozřejmě to ještě chvíli trvalo, než jsem dostala odvahu a než on dostal odvahu, aby jsme to mohli ukončit. I přesto, že jsem uvnitř cítila, že je to dobře, z venku se mi zbortila celá má realita, najednou jsem byla bez bydlení, bez přítele, bez všech těch "jistot", které jsem si myslela, že jsem do té doby měla.. Bylo to zrovna v období, kdy jsme s kavárnou teprve začaly a naše měsíční výplata se vyšplhala sotva k sedmi tisícům korun.. Takže mě přepadly snad všechny paniky, které si dokážete představit. Když si na to teď vzpomenu, byla to opravdu jízda. Ale přesně jak už jsem řekla, celou tu dobu jsem uvnitř sebe cítila, že to tak má být, a že se to všechno děje v mé největší dobro. A bylo to tak. Začala jsem zase více vnímat samu sebe, a to jsem potřebovala nejvíce. Dva roky života v Anglii a 4 roky vztahu s Damiánem, mě docela dost rozhodili ze své podstaty a ze svého středu, takže od té doby, co jsme se rozešli jsem na cestě zpátky do svého středu, zpátky ke své intuici a podstatě. V kavárně jsem potkala mnoho učitelů a lidí, kteří mi dali spoustu vjemů a zkušeností. V těch dobách největších úzkostí a trablí jsem se také sčuchla se svými kamarády, kteří si tak nějak prožívali dost podobný příběh, a tak jsme se tak navzájem drželi nad vodou. Bylo to období neskutečných sebepoznávacích zážitků, všechno se dělo pro něco. Opravdu mě často bolelo srdce, cítila jsem fyzickou bolest na hrudi. Měla jsem pocit, že mohu zemřít. Bylo mi to jedno. Ale během těch všech šílených stavů jsem přesto cítila uprostřed sebe ten klid. A přesně v těchto časech, kdy jsem zpátky nastoupila na tu správnou cestu, ke mě přišla čínská medicína. A to bylo taky velké bum. Víte, to je dost podobné i s tím vším co se teď děje ve světě, máme pocit, že zlo vyhrává, ale já si to třeba nemyslím. Ten chaos co se teď děje je jen zprávou, že zlo je na ústupu. Jen se musí zjevit v celé své kráse, abychom jej poznali a aby mohlo odejít. Tak jsem si to přesně prožila i sama se sebou.

Od té doby, kdy jsme zavřely kavárnu, kdy se pak zavřelo všechno a já mohla být jen sama se sebou, jsem se konečně začala více a více ladit sama na sebe. Díky tomu jsem do svého života mohla pozvat i Jirku, a poznat ten krásný harmonický vztah, o kterém jsem vždycky snila a na který spoustu lidí ani nevěří. Bylo to vše o sebelásce a sebehodnotě. Přesně si pamatuju ten moment, kdy jsem se opravdu opřela do své síly. Víte, u mě to většinou funguje tak, že se nejprve všechno musí pos*at, abych si to pořádně prožila. No a pak se teda konečně pořádně nase*u a je to. Takhle jsem se rozhodla i s masérnou a prací, kterou dělám teď. Už dlouho jsem cítila, že je to moje poslání. Už od malička jsem si říkala, že bych chtěla pomáhat lidem a léčit je. Ale to víte, je to přece jen velká zodpovědnost a člověk na to opravdu musí mít koule. A ty jsem já právě dostala, tím vším čím jsem si předtím prošla.

Tím chci možná předat to, že všechno se děje pro něco, a když si procházíte zrovna né lehkým obdobím, nezoufejte. Bude zase dobře a bude právě o to líp!

S láskou,

Vaše Bau